NEWS

11. 06 2015

KDYŽ SE LÁME ŽIVOT
Na začátku jsme si – my dvě mámy - říkaly, že se nám blbě spí. Že se nám zdá o mrtvých běžencích v náklaďáku. A že je nám těžko, protože to vypadá, že se z toho blbě spí jen málokomu dalšímu… a taky že je nám těžko, když hlava státu šíří poplašné zprávy a trousí nenávist … že je nám blbě, protože vidíme samé politiky a žádné státníky.... a taky že je nám špatně z bulvárních titulků v médiích, co si říkají seriózní - to sakra taky nemají žádnou zodpovědnost???? … že je nám šoufl z řečí, které se vedou o NICH (o lidech, co jsou na daleké cestě) … že se obáváme těch, co se bojí, protože brojí a to není dobrý … No a pak jsme si to řekly nahlas – že bychom chtěly jet a pomoct, aby se nám spalo líp. A taky když to máme ve stanovách naší právě zapsané neziskovky… a taky proto, že máme děti a chceme, aby se v budoucnosti dokázaly nebát, a taky být zodpovědné nejen za sebe, ale i za - jakkoli vzdálené - bližní. Myslely jsme, že vezmeme jedno větší auto a pár oblečení, co se tak nasbírá a vejde.
NAKONEC BYLO VŠECHNO ÚPLNĚ JINAK, dramaticky, adrenalinově, nadějně:
Díky vám jsme totiž vybraly na dvě tuny humanitární pomoci a přes 30 tisíc korun!!!!
A tak musela přijít na řadu „humanitární pomoc“ našeho kamaráda, který vzal dva Citroeny Jumpery, svého syna a řekl, že nás doprovodí. Přidal se i kolega kameraman. Minulý pátek jsme vytřídili a naložili tranzity až po strop, nakoupili dětské lahvičky, baterky, plachty, pytle, léky, pláštěnky atp. podle seznamu a v sobotu ve čtyři ráno vyrazili směr Berkasovo…. abychom nebyli s nákladem vpuštěni na srbské území!!! S obložkou v podobě 110 eurového poplatku, abychom se mohli otočit a vyjet zpátky z hraničního prostoru… nepustili nás ani na druhém přechodu, navíc jsme měli hlášku, že o totéž se ve stejné odpoledne pokoušela jiná posádka dokonce na čtyřech (!)hraničních přechodech a s naprosto stejným výsledkem….stop stav, truc stav srbských celníků, nepodložený žádným novým nařízením či dokumentem. Prostě do nedávných dní (ještě do sobotního rána) se jezdilo, teď se nejezdí. „Museli bychom dezinfikovat, museli byste mít oficiální povolení , no přece srbské, no přece z Bělehradu… co my víme, jestli nejedete prodávat ty věci do second handu“ … a podobné řeči řeči řeči. Únavné, zvlášť když vezete věci, kterými někdo ze svého pomáhá a druhý je opravdu potřebuje… náklad jsme nemohli opustit, a tak jsme zůstali na chorvatské straně spát. Zdálo se nám o mrtvých běžencích v náklaďáku a bylo nám zase těžko….
Druhý sen ráno jsme se po šesté ranní potkali s další – tou druhou neúspěšnou – posádkou. Zkusili jsme projet hranice znovu, protože záleží, jak se celníci vyspí, který má zrovna službu a taky jestli je hezky, anebo nevíme co. … Pohádali jsme se. Už nebylo co ztratit. Srb nás prostě nepustil. Dokonce se ptal, proč si myslíme, že když jeden večer neprojedeme, tak druhé ráno budeme úspěšní…???
A tak jsme se domluvili s Jankem Piňosem, koordinátorem, že přijedeme stůj co stůj, protože je třeba pomocná ruka, a vykládku vyřešíme později. Jirka z druhé posádky zůstal u aut a pro nás ostatní včetně kamarádů poslal Janek auto.
Myslím, že jsme se za celý den ani jednou nevyčůrali. Jasný - vždyť jsme ani nepili, ani jsme nejedli, došlo nám. ….protože jsme stáli tváří v tvář něčemu, co se jen těžko popisuje a porovnává s naším nepohodlím a s našimi starostmi a s našimi blbými náladami a s našimi strachy a s naším nespáním… Vyčerpaní lidé, podchlazení, podvyživení, kteří mnohdy nevědí, kde jsou, nevědí, co je ještě čeká a jak daleko ještě budou muset jít, a jejichž vnitřní motor, co už jede jen na jeden válec, je pud sebezáchovy, záchrana rodiny, naděje…. Věděli jsme, že chceme podat zprávu pomocí fotek i videa, ale nemohli jsme ani jedno ani druhé. Místo toho jsme uklidňovali, dávali informace, tišili smutek, dávali naději, nosili čaj, vodili k lékaři, dodávali odvahu a trpělivost, pokoušeli se o spolupráci s deseti místními četníky, kteří nikdy neviděli tolik lidí pohromadě, natož, aby věděli, co je krizový či davový management – a natož, jak ho zvládnout… sociální citlivost bucharu, týmová spolupráce egocentristů, rozhodování s klapkami na očích. Bylo to ožehavé, bylo to na hraně, balanc na jemné hranici mezi klidem a nebezpečnou výbušnou situací…. Mnoha lidem jsme nemohli pomoct, nemohli jsme mu hned najít zbytek rodiny, nemohli jsme vyvést všechny těhotné ženy z davu za zábranami. Přesto všichni ti, kteří přicházeli frustrovaní, odcházeli s díky. Thank you, sister, slyšely jsme my ženské mnohokrát i od chlapů… ženy nás objímaly a dávaly nám pusy, i když jsme pro ně neudělaly nic speciálního – jen jim možná vrátily důstojnost. Pár z nich dostalo naše e-mailové adresy, třeba se ozvou a my budeme vědět, kam se s naší minipomocí dostaly….
Večer po dni, který byl v Berkasovu zřejmě nejkritičtější, protože srbská strana navezla dvojnásobek lidí a chorvatská přistavila minimum autobusů, a kdy hranicemi mohlo projít klidně i deset tisíc lidí, jsme s Jankem konečně našli řešení doposud neřešitelné situace s dovezenou humanitární pomocí: překladiště u místní dobré duše a pomocnice českých dobrovolníků. V garáži. S tím, že se pomoc bude postupně po pár pytlech distribuovat přes hranice… vykládka trvala dvě hodiny, tolik pomoci jsme i s našimi kolegy přivezli!
Do auta jsme zpátky naložili jen to obhajitelné, co se tvářilo, že je pro osobní potřebu, anebo se dalo skrýt a konečně to převezli přes srbské hranice. Před rozbřeskem jsme vzali konečně i kameru a foťák… a stejně jsme spíš pomáhali než točili a fotili… rozdávali jsme jídlo, oblečení, informovali, vodili děti k lékaři… odjížděli jsme o víc než dvě hodiny později než jsme chtěli, a stejně jsme měli dojem, že odjíždíme od nedokončené práce, od lidí, kterým můžeme pomoct, a kterým máme pomoct… a kterým chceme pomoct.A věděli jsme, že se prostě vrátíme. Nejen proto, že v Olomouci máme ještě jednu část neodvezené sbírky, ale hlavně proto, že to je potřeba.
V Berkasovu se lámal život. Nejen lidí, kteří čekají na ten nový, protože už nemají ten starý. Ale i ten náš. Kamarád, který s námi jel původně jako doprovod a s poměrně jasným názorem na věc, řekl první, že jede zas… Vlastně to dává smysl: totiž říkat názor na dálku, nebo nad novinovým titulkem, soudit u fotky a křičet u piva jde snadno. Tváří v tvář člověku však začne mluvit i srdce. Poslali bychom tam naše politiky..povinně.
P.S.
Děkujeme všem, že jsme lidem v nouzi mohli přivézt víc než jen naše pomocné ruce!!!
P.P.S.
Po našem odjezdu Srbové a Chorvati otevřeli novou cestu pro uprchlíky, tím pádem hraniční přechod Berkasovo přestal být funkční. Bourá se. Humanitární pomoc budou dobrovolníci přesouvat za lidmi, pro které je určena – zřejmě do nově zřízeného tábora Slavonski Brod. Děkujeme za pochopení a čekáme na přesné informace.
P.P.P.S. Kompletní vyúčtování zveřejníme vzápětí!

Zobrazit na Facebooku